LEV HAVLÍČEK

Hudebník, muzikoterapeut a kulturní aktivista. Významný karlovarský rodák, který téměř po celý život žije v Karlových Varech, tvoří zajímavé umělecké formace (např. Primitivové neznámé kultury) a činnorodě působí ve zdejším kulturním prostoru.


Při zpracování tohoto uměleckého průzkumu jsem se rozhodl přidržet se striktně bodů formulovaných jako „pravidla hry“. Z jednoduchých důvodů. Je to hra a já chtěl dodržet její pravidla.


1.Vyberte si na internetu nebo ve své fotodokumentaci fotku v těsné blízkosti hotelu Thermal.

2. Zaměřte se na místo na fotce. Zapište si svoje dojmy z atmosféry místa i myšlenky a pocity, obrazy, které vás přitom napadnou.

   Na internetu jsem vybral podobnou fotku (jako inspiraci pro bod 2.), následně jsem si ale z toho pohledu Thermal, za ta léta bezesporu jeden ze symbolů Karlových Varů, vyfotil sám (foto č. 1). Je to pohled, který se mi naskytl nejčastěji, protože z této strany jsem k Thermalu přicházel, respektive přicházím nejčastěji (ať už jsem bydlel v dolních Drahovicích, v Tuhnicích a nyní znovu v dolních Drahovicích), pokud mířím směrem na lázeňské území.

   Asi první, co si při pohledu na hotel z tohoto úhlu uvědomuji, je, že jako člověk, který se ve Varech narodil a žije tu v podstatě celý život, mám k této monumentální stavbě dodnes poněkud rozporuplný vztah. Na jedné straně neoddiskutovatelná architektonická obdivuhodnost a komplexnost sahající od vlastní stavby po ten nejmenší detail jako je lžička na kávu, na straně druhé zasazení v krajině. Proč se v údolí tyčí taková stavba bránící výhledu na lesy v pozadí směrem ke Třem křížům namísto více nižším stavbám v údolí rozložených? Navíc si pamatuji, byť již jen matně, jak město v této části vypadalo před tím, než začaly bourací práce, což k mému tolerantnějšímu vnímání rozhodně nepřispívalo.

   Je možné, že „na vině“ je vlastní tehdejší zadání, které prý stanovilo kapacitu hotelu a kongresového centra, kterou nebylo možné jinak dodržet než tímto způsobem. Nijak to ale neovlivňuje moje vnímání, které se ale léty výrazně „otupilo“.

   A především dospívám při pozorování fotografie k tomu, že mé vnímání Thermalu musím nutně rozdělit na dvě etapy – do roku 1990 a po roce 1990. Můj dnešní vztah k Thermalu je svým způsobem nijaký. Přivykl jsem mu, beru jej již víceméně automaticky. Navíc nemám důvod jej navštěvovat (můj zápal ve vztahu k filmovému festivalu vyšuměl počátkem tisíciletí) kromě několika drobných výjimek jako je např. výstava minerálů a směrem do lázeňské části zamířím jen opravdu párkrát v roce. Zato mám s Thermalem spojenou spoustu vzpomínek a zážitků sahajících do minulosti, leckdy i dost dávné.


3. Nalaďte se na esenci svého dojmu z místa (vytvořeného na základě fotky). Vyjádřete a zaznamenejte tuto základní esenci prostřednictvím tvůrčího média dle vlastního výběru.

Mé vnímání Thermalu

před 1990

   Po pravdě – Thermal byl pro mne dlouhou dobu symbolem komunistické moci a zvůle. Pokud vím, nebyl jsem „v tom“ zdaleka sám.  To byl pocit převažující. Netvrdím, že úplně spravedlivý, ale bylo to tak. Na druhou stranu je třeba říct, že současně byla Thermal určitým kulturním centrem (jinde nebylo možno).

   Leč popořadě. První pravidelné kontakty s Thermalem, konkrétně s bazénem, spadají do mých teenagerských let, kdy jsem sem pravidelně chodil trénovat s plaveckým oddílem. Když jsem se závodnímu plavání po dvacítce přestal věnovat, zaplaval jsem si v bazénu coby běžný návštěvník jen párkrát (dávám přednost plavání ve volné přírodě).

   V souvislosti s bazénem se mi vybavila jedna historka. Zdejší bazén byl padesátimetrový, takže regule splňující ke konání plaveckých závodů. O jeho délku se ale vedl boj, neboť jedna část soudruhů jej chtěla nechat jen devětačtyřicetimetrový, právě z důvodu, aby nevyhovoval regulím a nemohl se k závodům využívat. Zvítězila nakonec strana soudruhů, kteří možnosti konání plaveckých závodů, a to i mezinárodních, popřáli sluchu.

   Zásadní vzpomínky na Thermal jako kulturní centrum mám spojené především s hudbou a filmem. Byl jsem pravidelným návštěvníkem projekcí Filmového klubu, které se – tuším že každý čtvrtek – odehrávaly v Malém sále. Dramaturgie klubu byla vynikající. Díky tomu jsem tu viděl snad kompletní francouzskou i italskou novou vlnu, mnoho filmů z jiných zemí a rozšiřoval si tak rozhled. Navštěvovali jsme také hojně festival Cilect, sdružení filmových a televizních škol, neboli v podstatě mezinárodní filmový festival studentských filmů. Byl pro nás mnohem zajímavější, nežli ob rok konaný mezinárodní filmový festival.

   Druhá věc vážící se k zážitkům kulturním je hudba. Ve Velkém sále jsem vyslechl a zhlédl řadu výborných koncertů. Pochopitelně kapel, jejichž vystoupení režim více či méně, ale toleroval. (Výjimku pak tvořily v roce 1988 (nejsem si jistý) a rozhodně v roce 1989 koncerty reflektující v Praze pořádaný festival Rockfest. Karlovarské přehlídky s názvem Šance pro volný čas a pochopitelně zaštítěné Socialistickým svazem mládeže nabídly koncerty, které by byly ještě o rok, dva dříve nemyslitelné. Ale to jen na okraj.)

   Psala se 80. léta, takže výraz „řadu koncertů“ je třeba brát s ohledem na onu dobu shovívavě, na druhou stranu se tu každoročně odehrávala událost, díky níž je naopak termín „řada koncertů“  naprosto opodstatněný. Československý jazzový festival.

   V roce 1984 se uskutečnil první ročník a „my“ jsme byli u toho o poznání blíže nežli běžní posluchači. Festival pořádala Česká jazzová společnost a Okresní kulturní středisko Karlovy Vary, které sídlilo přímo v Thermalu. „My“ znamená partu lidí soustředěných kolem tehdejšího HiFi klubu. Okresní kulturní středisko si nás najalo, abychom na festivalu dělali bedňáky a vůbec vše, co bylo třeba. Díky tomu jsme se seznámili částečně se zákulisím Thermalu, hlavní stan jsem měli v prostoru šaten dole pod Velkým sálem a kromě pomoci při přestavbách na hlavním pódiu jsme měli též klíče od šaten, které jsme přidělovali hudebníkům. Také jsme v podzemním prostoru provozovali nepovolený, leč tolerovaný bar, kde jsme muzikantům prodávali lahvové pivo a poskytli popelníky. Odměnou nám byla možnost zdarma navštěvovat všechny koncerty a akce. Navštívili jsme tak spoustu vynikajících i méně zdařilých koncertů především československých, ale i zahraničních kapel. Zahraničních tehdy znamenalo především tělesa ze spřátelených zemí, ale také třeba z Finska a vůbec prohnilého Západu. Těch bylo logicky poskrovnu. Jazzové festivaly pro nás byly v tehdejší šedi a bezútěšnosti vpravdě velkým hudebním svátkem.

   Tímto způsobem jsme na festivalech fungovali každoročně až někdy do začátku 90. let minulého století, tuším, že do roku 1993. Navíc si nás do roku 1989 kulturní středisko najímalo jako bedňáky i na některé jiné koncerty, které se v Thermalu odehrávaly v průběhu roku. Z tohoto pohledu mám v sobě hotel Thermal uložený jako centrum oficiálně povoleného hudebního dění.

   Bonusem navíc pro nás byla při této příležitosti možnost seznámit se v Thermalu i s prostory, které běžnému návštěvníkovi zůstávaly skryté. Nejen vlastní podzemí se šatnami, ale rovněž různé chodbičky a cesty, kterými bylo možné se dostat do našeho festivalového zázemí např. z kanceláří tehdejšího Okresního kulturního střediska (byly v prostorech naproti vchodu k Malému sálu). Naproti tomu jsem nikdy nenavštívil ubytovací část hotelu.

   K tomuto možná až rozmáchlému „kulturnímu vzpomínání a rozjímání“ mi byla inspirací návštěva jednoho místa Thermalu – viz foto č. 2. Jde o prostor pod Velkým sálem, schody vedoucí k plechovým dveřím. Místo působí poněkud tajemně (kam asi vedou ony dveře a co je za nimi?). V době konání jazzového festivalu jsme od těchto dveří měli klíče. Po průchodu dveřmi se ocitnete přímo v zázemí se šatnami. Dveřmi jsme pravidelně jezdili s kárkou pro lahvové pivo (tehdy byl obchod s nápoji na Třídě ČSA, dnes TGM, kousek nad kinem Čas) a také jsme je využívali k tomu, že jsme tudy vpouštěli několik kamarádů zdarma na festivalové koncerty. Co se všechno nezačne člověku vynořovat z paměti, když chvilku postojí na takovém nevábném místě?!

   Poslední, pro mě nejsilnější, vzpomínkou na Thermal před rokem 1990 jsou demonstrace v listopadu 1989. Velice záhy se sem přesunula shromáždění od Perly, když na „Masaryčce“ začal být tisícům lidí prostor malý snad po třech dnech. Thermal byl logickou volbou, kam shromáždění přesunout – je to místo prakticky v centru města a s velkou plochou před hotelem. Byla to doba překypující emocemi a nikdy nezapomenu na každodenní pohled, kdy nebylo možné z „hlavního pódia“ před hlavním vchodem (foto č. 3), do něhož dnes na pár dní v roce vede červený koberec, dohlédnout konce obrovského davu ani při pohledu doprava a ni při pohledu doleva (vzápětí se „hlavní pódium“ přesunulo o úroveň výš). Těžko se slovně něco takového přibližuje někomu, kdo nemá osobní zkušenost. Konec komunismu před hotelem vnímaným jako svého druhu symbol komunistů.

po roce 90

   Po roce 1990, když se přelil revoluční kvas devadesátého roku, pokračovaly v Thermalu ještě téměř celá 90. léta koncerty jazzového festivalu, ale Velký sál už nebyl jediným místem konání. V novém tisíciletí už se zde odehrály festivalové koncerty jen výjimečně, šlo ale o světová jména současného jazzu. Ale mé vnímání Thermalu v nové, svobodné době je spjaté především s filmovým festivalem. A to nejen mezinárodním, jehož projekce jsem zejména po 90. léta navštěvoval pilně, začátkem nového milénia již výrazně méně, ale i s přehlídkou studentských filmů Fresh Film Fest, jehož několik ročníků se uskutečnilo právě v Thermalu, aby další spolupráce nedopadla.

   Z mimokulturního hlediska jsem Thermal vnímal jako objekt podivných a nekonečných snah o privatizaci vrcholící Babišovými zásahy do vedení a dalších orgánů s hotelem spjatými. Vrcholem všeho pak byl jeho záměr „zašmelit“ bazén. Ale to vše jsou náměty na úplně jiné texty.

   Během let se mé vnímání hotelu – z hlediska zasazení do krajiny – snižovalo od postoje rozhořčeného k dnešnímu smíření se. To, co mne naopak popuzuje, je, jak vypadá okolí hotelu. Na jedné straně snaha o určitou kultivaci v oblasti, která je dnes nevím proč označovaná jako „náplavka“, na straně druhé takový trochu bazar na ploše před hotelem.

   Vnímám i snahy o prohlášení Thermalu jako památkově chráněného, což by – kdyby nic jiného – mohlo zamezit potencionálnímu budoucímu předělání hotelu například na něco tak šíleného jako třeba Dalas (proč nepopustit uzdu fantazii, byť poněkud zvrhlé?).


4. Místo navštivte. Nalaďte se na místo tady a teď. Jaké jsou vaše vjemy, pocity, myšlenky? Krátce zaznamenejte. 

  Opakovaná návštěva místa ve mně nic nového, objevného, překvapivého nevyvolala, vše jsem v podstatě popsal v předchozím bodě. Pocity – kdysi honosné centrum, teď – při pohledu z úrovně člověka kolem jdoucího – připomíná tak trochu veteš. Jak různými podivnými stánky na ploše před hotelem umístěnými, tak obchodem s výprodejem textilu v přízemí. Korunu tomu dodává – v době vzniku tohoto textu v prosinci 2020 – ruské kolo za Thermalem směrem k I. P. Pavlova. Sklouzne-li zrak výše nad kolo, člověk si uvědomí tristní stav na skále situovaného bazénu. S pohledem na ruské kolo pak člověka napadne, jestli není největším problémem Thermalu to, že jej vlastní stát.

5. Vytvořte přímo na místě drobnou uměleckou črtu (malá performance nebo instalace, která bude věnována místu samotnému.) Jakkoli ji zaznamejte (fotka, video, zvuková nahrávka). 

   K vytvoření drobné umělecké črty jsem dopředu věděl jen to, že půjde o video a že si s sebou vezmu chrastidlo a šamanský buben. Zbytek je záležitostí improvizace vzniklé přímo na místě včetně úsměvného hudebního doprovodu od o pár metrů dál stojícího kolotoče (viz videozáznam).

6. Po cestě zpátky si všímejte synchronicit. Doma nebo po cestě krátce zrekapitulujte svoje dojmy, zážitky a myšlenky. Porovnejte také odlišnost bezprostředního zážitku a svého původního dojmu z fotky.

   Celkově jsem neměl pocit, že by rozdíl mezi vnímáním Thermalu z prvotní fotografie a po návštěvě místa byl odlišný. Nejintenzivněji na mě zapůsobilo jedno konkrétní místo.

   Návštěva místa (fotografie č. 2) spojená s jazzovými festivaly ve mně vyvolala kromě vzpomínání nutkání pustit si po návratu domů dvě alba. Prvním bylo LP s názvem Jen tak dál skupiny Kontraband, což byl bigband, který sestavil Milan Svoboda z mladých jazzmanů. Svobodovy skladby byly fantastické a úspěch vystoupení Kontrabandu podtrhl i humor vizuální. Kapela byla přehlídkou neuvěřitelných kostýmů, např. dámských šatů, občas i účesů, čímž působili jako Mothers Of Invention Franka Zappy na albu We’re Only In It For The Money. V Karlových Varech na festivalu vystoupili v roce 1988 a získali cenu nejvyšší.

   Druhou deskou bylo LP polského, formátem světového zpěváka a hráče na klávesy Czeslawa Niemena. Nevím,  v kterém roce ve Velkém sále koncertoval. Na internetu jsem to nedohledal, v každém případě to bylo ještě za komunistů (odhaduji tak 1987 – 1989) a sál plný mániček byl Niemenovým vystoupením uhranutý. V té době už dávno vystupoval sám bez kapely, vystačil si s mikrofonem, baterií klávesových nástrojů a přednatočenými sbory, které si sám nazpíval.

   Poslední, co se mi vynořilo z paměti, když jsem stál na tomto místě, byla vzpomínka na Karla Koštejna staršího, velkého jazzofila, který naši bedňáckou partu měl jako šéf HiFi klubu na povel (měl chudák nezáviděníhodný úkol, ale všechno vždycky dobře dopadlo) a který předčasně v roce 1988 zemřel.

Coda

   Díky organizátorkám z Vzbuďme Vary za tuto „hru“. Zpočátku jsem nevěděl, co vlastně mohu v jejím průběhu sám od sebe očekávat, ale vtáhla mě, pobavila a vskutku jsem si jí užil.

Lev Havlíček