KATEŘINA EVA LANČI

Tanečnice, zpěvačka a performerka pracuje s rozmanitými prostředky fyzického divadla, s nimiž zkoumá možnosti a významy expresivního vyjádření v různých site specific prostorech. Je uměleckou ředitelkou souboru Loco:Motion Company.


DOMA PŘED CESTOU

DĚJINY CHRÁPOU BETONEM (pásmo)

Dějiny chrápou betonem, slyšíš?

tíha

beton

traverzy

zavalení

ohnutí

ohýbání

zahni se

zacloň si oči

prohýbání

smutek slávy zašlé

stíny minulosti na ty dole padají

osudy

tisíce lidí

tady spalo a žilo

hučí mi ušima

hlasy chrápajících

chorál chrapounů

propojuje tvrdé s měkkým

lidským masem měkkým

ztvrdlým ohodláním, pýchou,

ale tak měkkým a růžovým ve spánku

pevné čelo

měkké orgány

doslovnost geometrie

plastičnost vody

strmé a oblé

vertikalita myšlenek, vzhůru, výš a výš!

anarchie podzemních vod, horizontalita tekutosti

náhle propojení obou v tryskajícím zřídle

ovál a z něj tryskající kvádr hotelu Thermal

bolí to hlínu, když si voda razí cestu vzhůru?

Zavalení

ohnutí

tíha

beton

popraská

nakonec

vždycky.

Člověk popraská taky.

K čemu poprask?

Prameny si tryskají, kdy chtějí!

NA MÍSTĚ

1.NAHRÁVKA- SUBJEKTIVNÍ PROŽITEK, NÁVRAT DO DĚTSTVÍ

Od Thermalu k obelisku a zpět

2. OHLEDÁVÁNÍ TVAROSLOVÍ – SÉRIE FOTOGRAFIÍ

3. MINICHOREO SKICA – TVAROSLOVÍ PŘENESENÉ DO POHYBU

CESTOU DOMŮ

Cesta mého průzkumu místa vedla přes první vlnu emocí, subjektivních prožitků, které se váží na mé vlastní dětství v severočeském Chomutově, v mnoha ohledech esteticky shodným s KV. Pokračovala ochutnáváním tvarů na místě, očucháváním prostoru očima i ušima, osahaní si prostoru – scény pro pohybové vyjádření. Začala ke mě promlouvat výrazná tvarová jasnost brutalismu, ze které jsem začala čerpat pro vlastní pohybový slovník. Od emocí a složitostí vzpomínek k prostému vyjádření aktuálního stavu.

Cestou zpět domů přišlo poznání číslo tři. Tvary začaly vyjevovat skryté významy, poselství kódované v nevědomí, svůj archetypální potenciál. Symbolika kruhu, kříže, čtverce, oválu, propojená se stařeckými skrvrnami architektury: tečkami, jizvami v betonu, puklinami. Seskládával se mi v myšlenkách tvarový prajazyk, takový, který promlouvá díky vrstvě kolektivního nevědomí ke každému člověku této planety. Tedy moje cesta vedla od osobního – přes objektivní – ke kolektivnímu.

(A tady mi vyvstává myšlenka, když už jsem zase doma, jak bych ve snovém světě chtěla pojmout projekt site-specific pro hotel Thermal. Několikadenní akce. Den/Noc/Den/Noc atd… Nechala bych jednotlivá okna vyprávět příběhy obyvatel KV napříč dějinami, sesbírala dokumenty – příběhy od dob počátků slávy města až k dnešním. Herci s mikrofony, svícení oken, pohybová intermezza v ochozu oválné části budovy a na balkónech. Na střeše, kde sedávají holuby. Oživila bych osudy severočeského města, kterým dějiny válcovali solidně svůj marš, a nechala je prosáknout do současného světa.)