GENEARCHEOHISTORIOGRAFIE / ESENCE MÍSTA

Kurátoři: Tereza Dvořáková, Branislav Štěpánek

Produkce a uvedení výstavy: pointA o. z. – festival FOTOpotulky (Humenné 2024), Divadlo K (Bratislava 2025),

VZBUĎME VARY /  Řetízkárna a Café 1516 (Jáchymov, 2025)

KURÁTORSKÝ TEXT

Když se touláme jáchymovskou krajinou, procházíme lesem, v němž narážíme na skryté stopy.  Ačkoli uranové lágry zmizely, mnohé jizvy se dosud nezacelily. Nedokončené situace v minulosti vytváří prázdná místa v krajině a v nás samých. Každý máme v rodině někoho, koho se šílenství krutosti totalitního systému dotklo, ať už v divadle světa sehrál jakoukoliv roli. Bezmoc vůči násilí, nesmyslná nespravedlnost a dlouhá léta zamlčování vyvolávají intenzivní pohnutí nejen v mysli, ale také v těle. Můžeme jimi být tak zahlcení, že se od náročných vjemů oddělíme, což je přirozená reakce našeho nervového systému. Náročné situace postihují také společenství; ovlivňují vztahy, zásadně narušují vzájemnou důvěru a vyvolávají zmatek v hodnotách, které společně sdílíme.

Umělecké zkoumání paměti jáchymovské krajiny si citlivě všímá těchto stop a jizev. Vynáší na světlo potrhané nitky příběhů. Zapomenuté, ale přitom stále působící emoce a pocity,  společně se zranitelností a křehkostí života. Tím umožňuje, abychom se jich dotýkali, léčili je a očišťovali. 

Umělecká iniciativa VZBUĎME VARY pozvala fotografku Lenu Jakubčákovou a tanečnice Annu Kroupovou a Jolanu Šturmovou (společně s hudebníkem Tomášem Uríkem), aby v létě 2023 pracovali v Jáchymově v rámci dlouhodobého uměleckého průzkumu Esence místa / Jáchymov, který od roku 2021 prozkoumává vrstvy paměti míst jáchymovské krajiny.  

Divadelní režisérka Mária Piatriková se připojila na jaře 2024, aby zde rozvíjela svou performativní mapu Jáchymov věnovanou svému dědečkovi. Branislav Štěpánek si všimnul souvislostí, uchopil je a společně s autorkami rozvíjel pro výstavní projekt, který měl svou premiéru v Humenném na podzim 2024. V květnu 2025 se uskutečnila výstava také v Bratislavě. Aktuální výstava v Řetízkárně vrací umělecký projekt na místo svého vzniku, koncept se tak opět obohacuje o nový impuls. Fotografie komunikují s geniem loci Řetízkárny, autentickým prostorem jáchymovské paměti.

          Tereza Dvořáková

Mária Piatriková se vydala po stopách svého dědečka, který strávil v jáchymovských pracovních táborech několik let života. Nikdy ho neměla možnost osobně znát, věděla o něm jen z rodinného vyprávění a ze spisů Ústavu paměti národa, zahrnujících záznamy z výslechu a soudní rozhodnutí, jakož i z informací Archivu bezpečnostních složek. Z nich vyplývá, že pracoval v táboře Nikolaj jako elektrikář.

Soustředila se proto na hledání reziduálních stop a ostatků – drátů, kabelů, izolátorů, vypínačů a dalších elektrických zařízení na opuštěných, zchátralých budovách, kde kdysi jáchymovští vězni žili a pracovali. Jsou to poslední svědci doby. Po většině staveb dnes téměř není ani stopy a existenci někdejšího trestaneckého pracovního tábora Nikolaj připomínají pouze nenápadné, sotva znatelné zbytky základových kamenů v krajině. Prostřednictvím fotografií Piatriková odkrývá mizející paměť místa a metaforicky v přenesené rovině tak zpřítomňuje svého dědečka i vzájemné rodinné pouto. Podrobnější písemné záznamy z období jeho pobytu jsou možná uloženy někde v českých archivech a autorka po nich stále aktivně pátrá. Asi nebude možné  potvrdit, zda se na instalaci a opravě těch zařízení, která fotografovala, její dědeček skutečně podílel. Avšak zároveň nemůžeme s jistotou vyloučit ani možnost, že skrze nepřímou vizualizaci nepřítomné či již nežijící osoby (nebo třeba jen představy o ní) ji lze věrně a pravdivě materializovat – v představách, gestech i konkrétních činech.

Jiný přístup zvolila Lena Jakubčáková. Jako dokumentární fotografka dlouhá léta fotografovala prostředí věznic a svět odsouzených, zejména na východním Slovensku. V jáchymovských táborech byla většina vězňů internována nespravedlivě, z politických důvodů. Jakubčáková proto přišla s představou očistného rituálu. Zapojila tanečnice Jolanu Šturmovou a Annu Kroupovou a požádala je, aby formou současného tance pomyslně osvobodily daná místa od hrozivých příkoří, která se zde po celá léta děly. Celou performanci fotograficky zaznamenala, čímž postavila sice efemérní, ale výrazově silný monument, podobně jako se na bývalých bojových polích stavějí válečné památníky hrdinům bitev.

Na vícero rovin díla odkazuje název výstavy: genealogickou, hledající příbuzenské propojení, nebo prostě jen obyčejný lidský osud; archeologicku, dokládající existenci jednotlivých artefaktů; a konečně historiografickou, odkazující k vytváření si vztahu k vlastní minulosti – často i trpké a nechtěné, ale hodné připomínání.

Jde o duchovní gesto, vyjádřené ve fotografické formě, které je zároveň aktem smíření. Smíření se s údělem předků i pasivitou společnosti, která jejich politické pronásledování umožnila a přehlížela. A také usmíření se s neblahým osudem místa zneužitého k nepravosti. Tím, že jako diváci si toto smírčí gesto uvědomujeme a vnímáme ho na vystavených fotografiích, umožňujeme mu transcendovat z individuální zkušenosti (bytostně se dotýkající obou autorek) do univerzálního humanistického poselství.

          Branislav Štěpánek