Tomáš Knoflíček
Mgr. Tomáš Knoflíček PhD. je český teoretik, historik umění, kurátor a pedagog, přednášející od roku 2004 dějiny umění na Fakultě umění Ostravské univerzity a je spoluzakladatelem festivalu Kukačka.
Jak se díváte na záměr umístit jezdeckou sochu Karla IV. od Michala Gabriela na Divadelní náměstí v Karlových Varech?
Vnímám to v několika úrovních. Řešení, s kterým Gabriel přichází, má určitě svoji kvalitu a přinejmenším v tvarosloví návrhu se zúročují sochařovy dlouholeté zkušenosti. Ty jsou však – nutno říci – nejen jeho devíza, ale i past. Jako past je chápu především v tom smyslu, že socha fakticky znemožňuje „druhé čtení“. Jako by měla formální ekvilibristika, efektní silueta a taktilní přitažlivost sochy jen zastřít absenci jejího výraznějšího narativu. Zkrátka, po obsahové stránce se zdá být socha poněkud vyprázdněná a argumenty, jimiž autor deklaruje propojení starého s novým, vyloženě banální. Jako by šlo spíše o návrh designového těžítka, jímž se také může v četných replikách nabízených v obchodech se suvenýry záhy stát. Od současné jezdecké sochy, hledající vhodný poměr mezi tradicí a inovací, ale čekám o něco více. Z toho však nelze vinit jen tvůrce. Zadání, které obdržel, bylo nejspíš velmi vágní (v současnosti není vůbec k dispozici, což je znepokojivé) a nečítalo ani přesnou specifikaci místa (Divadelní náměstí bylo pro sochu zvoleno teprve dodatečně). Takto by soutěž probíhat neměla, a ačkoli připouštím, že komise vybrala nejlepší z obeslaných návrhu, nejde rozhodně o žádnou výhru.
Dají se vysledovat nějaké trendy ve vztahu měst k umění ve veřejném prostoru? Jak moc se situace liší na úrovni krajských či menších regionálních měst na jedné straně a hlavního města, potažmo Brna na druhé?
Chci věřit tomu, že města konečně začínají v této věci jednat podle nějaké předem stanovené strategie, tedy alespoň některá. (smích) Přinejmenším se mi zdá, že kultivace veřejného prostoru už pro jednotlivé municipality nutně neznamená jen opravu fasád, chodníků a restaurování historických pomníků a soch, nýbrž právě i současné umělecké realizace. Samozřejmě, že je zde stále obrovský rozptyl a slovo „současné“ u některých zásahů znamená pouhé vročení, protože jazyk, který používají, je spíše anachronický, což mnohde souvisí i s poněkud „petrifikovanými“ očekáváními veřejnosti. Jestliže se tedy má něco razantněji změnit, bude dle mého soudu zapotřebí posílit význam dočasných zásahů, které nevyvolávají taková očekávání, fakticky ale připravují půdu i pro přijetí těch trvalých, a přitom třeba nekonformních. A právě v tom mají velká města jako Praha a Brno náskok oproti jiným, menším, protože zde systematicky probíhají akce typu Sochy v ulicích – Brno Art Open, M3, Landscape Festival a podobně. Za mě je ale v této věci stále nedostižným vzorem německý Münster, kde se jednou za deset let koná Skulptur Projekte, který nejenže představuje významnou globální událost, velmi dobře ale jednotlivé vstupy komunikuje i dovnitř města, v tom smyslu, že do debaty účinně vtahuje i obyvatele města.
Co může umění ve městě přinášet lidem, kteří zde žijí nebo ho navštěvují?
To je velmi komplexní problém, na který se – obávám – nedá odpovědět pár větami. Obecně mám ale za to, že by umění mělo na problémy a střety, k nimž ve sdíleném prostoru tohoto typu nutně dochází, upozorňovat a obnažovat je, a ne je zakrývat a eliminovat. Už si dle mého soudu dávno nevystačí s tím, co bych v nadsázce nazval estetickým analgetikem. Od toho je tu například urbanismus, zahradní architektura nebo design. Umění je tu spíše od toho, aby připomínalo fakt, že jakékoli „živé“ město je ve skutečnosti nevyhnutelně rozkročené mezi konstrukcí a destrukcí, obnovou a chátráním, konzervací a transformací, a tedy i mezi budoucností a její ztrátou.
Můžete uvést nějaké nedávné, městem iniciované, dobře fungující umělecké dílo ve veřejném prostoru (z Česka či zahraničí)? Proč je to příklad dobré praxe?
Rád bych uvedl Pomník Maxe van der Stoela od Dominika Langa a Jakuba Červenky, tam jde ale o iniciativu nizozemské ambasády v Praze. Snad tedy Socha věnovaná Adolfu Loosovi od Oldřicha Moryse a Jaroslava Sedláka nebo Památník obětem komunismu v Liberci od Petra Jandy, Aleše Kubalíka, Josefa Kociána a Jakuba Našince. Pevně doufám, že dobře dopadne i Památník veteránům v Ostravě od Pavly Sceránkové, který se právě dokončuje. A čeho si na těchto realizacích cením především? Snad toho, jak jsou jednoduché a rafinované zároveň, jak ctí účel i místo, zároveň ale nejsou popisné. Asi to bude znít nadneseně, ale dobré umělecké dílo (a je jedno či v galerii či na ulici) je pro mě takové, které mě umožňuje vidět věc jinak, v nových souvislostech. Lapidárně řečeno dopřává mi zřídkavý pocit epifanie. (smích)
Čeho by se města měla v oblasti umění ve veřejném prostoru vyvarovat? Na co by se nemělo při iniciování, výběru, umisťování a správě děl zapomínat?
Toho je mnoho a hezky to shrnuje Anežka Bartlová v knize Manuál monumentu. Osobně bych asi vyzdvihl tři věci. Tou první je „časová tenze a pocit, že je třeba se za každou cenu rozhodnout“. Nemyslím si. Dle mého soudu je lepší počkat, iniciovat opakovanou výzvu, změnit parametry zadání… To vše je lepší, než se spokojit s polovičatým řešením. Současná společnost si fetišizuje výsledky, ať už jsou jakékoli, alespoň v umění by to tak být nemuselo a za mě je vždy lepší žádné než špatné umění, tím spíš, že to „špatné“ nakonec znemožní vznik toho „dobrého“. Druhou položkou na mém seznamu je inklinace k „instantním řešením“, tedy ověřeným postupům, jež se ale jen povrchně vztahují nebo vůbec k lokálnímu kontextu. Samozřejmě, že po celém světě vzniká řada na první pohled efektních (fotogenických) realizací ve veřejném prostoru. Ty ale mnohdy veřejný prostor pouze kolonizují a užívají jej spíše jako kulisy na pozadí. Namísto toho, aby posilovaly identitu místa, vytvářejí další ne-místa, tedy místa bez identity, jakési všeobecně srozumitelné, přitom však sterilní prostory bez paměti či historie. A konečně jako třetí položku na seznamu věcí, kterým je lepší se vyhnout, uvádím občasnou potřebu municipality, být něčím víc než jen disciplinovaným moderátorem. Vím, že možnost cokoli ovládat je svůdná, tady však apeluji na sebezapření. Umění si zkrátka stejně jako jiné disciplíny žádá jistou dávku erudice a zkušenosti, a byť se ani jedno nedá kvantifikovat, je dobré naslouchat těm, kteří této disciplíně rozumí, čímž ale rozhodně nemyslím sebe. (smích)